Výcvik pomocí klikru

Na konci roku 2008 jsme se na Haf Bez Obav a později na lekcích obedience se Šimonou Drábkovou seznámili s novou výcvikovou metodou, s výcvikem pomocí klikru. Metoda vypadá báječně a skvěle! Žádné použití síly ani korekcí při výcviku - pes na to co má udělat musí přijít sám (no to je něco pro hovíky, vždyť jejich inteligence a samostatnosti si tolik ceníme!) - a je za to odměněn. Klikr údajně zvyšuje intelektuální schopnosti psa (!) a dokonce i jeho pána (!!). Super, to se bude hodit až nám budou měřit IQ!

Metodika

Metodika klikru je stručně popsána na jiných místech (viz Odkazy), a také na videích níže na stránce, takže zde jen princip: výcvik je založen na positivním upevňování žádoucího chování (pes pracuje, aby dosáhl něčeho příjemného - pamlsku nebo míčku). Je to velký rozdíl proti klasickému korekčnímu způsobu, který je založen na negativním upevňování (pes pracuje, aby se vyhnul něčemu nepříjemnému, třeba trhnutí vodítkem nebo korekci rukou). Stojí zato citovat autorku metody Karen Pryor a Morgana Spectora, autora výborné knížky Clicker training for obedience: "Je mylné se domnívat, že positivní upevňování je dobré jen pro jednoduché cviky a že pokud chceme dosáhnout dokonalosti musíme sáhnout k hrubosti. Ve skutečnosti můžeme pomocí klikru dosáhnout dokonalosti, o které ostatní jen sní. Záleží jen na energii, kterou jsme ochotni vložit: víkendy plné pokusů a spousta hodin soustředěného přemýšlení, jak aplikovat principy positivního upevňování na každodenní výcvik. Naučit psa co chceme můžeme stejně efektivně pomocí positivního i negativního upevňování. Rozdíl je však v tom, že positivní upevňování ponechává psu jeho zvědavost a chuť zkoušet nové věci, zatímco negativní upevňování zužuje repertoár jeho chování a plní ho obavami z nového."

Lze metody kombinovat?

Po přečtení výše uvedeného citátu je asi zřejmé, že nikoliv. Při korekčním výcviku se přesto hodně využívá pamlsků a míčků (metoda "cukru" a "biče").
Slouží ale "cukr" skutečně pro upevnění cviku?
Problém je mimo jiné s tím, že povel má u každé metody úplně jiný význam.
Při výcviku s negativním upevňováním je od začátku výcviku daného cviku přítomen povel, aby se vytvořil se podmíněný reflex:

• slyším povel ("K noze!")
• uhýbám před očekávaným trhnutím vodítka

Povel slouží jako návěští "bacha bude něco nepříjemného", na které pes v podstatě reflexivně reaguje. (Možná to není úplně přesné, obvykle se hovoří o operačním podmiňování - něco pes dělá, aby se vyhnul něčemu negativnímu, ale tam jaksi chybí ten povel.)

Při pozitivním upevňování navedeme psa k noze pamlskem nebo pomocí targetu anebo počkáme až jde sám od sebe u naší nohy a pak dostane pamlsek. Vytvoří se spojení:

• jsem u nohy (cvik)
• následuje něco příjemného (pamlsek)

To už je opravdu čisté operační podmiňování, pes něco dělá, aby dosáhl něčeho příjemného.
Psovod slouží jako "automat na bagety" a pes radostně mačká knoflíky a pojídá bagety. A to je ta pravá chvíle přidat povel (ano skutečně až ve chvíli kdy pes daný cvik umí a radostně ho sám dělá - bez povelu, stačí vytáhnout z ledničky pamlskovník!!!). Jaký je význam povelu pro psa? Když řeknu to a to (povel) můžeš si zmáčknout ten a ten knoflík (vykonat příslušný cvik) a vypadne ti bageta! Když to slovo neřeknu, nebo když zmáčkneš jiný knoflík (vykonáš jiný cvik), nebo když cvik vykonáš nepřesně nebo pomalu, bageta nevypadne, svoji šanci jsi propás',  příště se víc snaž!

Mimochodem, právě ten moment, když bageta nevypadne, je na celém výcviku to nejhezčí a nejdůležitější, protože v tom okamžiku překvapený pes začně velmi intenzívně přemýšlet a zkouší zmáčknout knoflík znovu a znovu a když to nepomůže mačká jiné knoflíky a když ani to nepomůže zkusí ten původní, ale zmáčkne ho třeba jinou packou nebo čumákem a je to legrace a báječná příležitost psa naučit psa velmi rychle něco nového. Okamžik, když pes přijde samostatně na nový způsob, jak vyrazit z automatu bagetu, je pro něj velmi radostný a uspokojující, je to skutečný "heuréka!" zážitek, jak ho známe i my lidé, když po dlouhém úsilí se nám v hlavě zjeví jednoduché řešení nějakého složitého problému.

Ale vraťme se k původnímu problému: může mít povel oba uvedené významy? Může to být varování před něčím nepříjemným a zároveň návěští, že přišla ta pravá (a krátká!) chvíle zmáčknou si knoflík na automatu a dát si "něco malého"?

Zařadit cukr k biči jistě jde, ale je to pravděpodobně vždy jen doplněk (většinou jen náplast na bolístku, nikoliv skutečné pozitivní upevnění cviku).

To jestli "cukr" funguje skutečně jako upevnění cviku lze ostatně velmi snadno ověřit: pes musí začít daný cvik sám nabízet i bez povelu a i to v okamžicích kdy je na volno a vy si s ním hrajete nebo si ho vůbec nevšímáte. Pokud se vám v počáteční fázi nácviku chůze u nohy pes na procházce sám od sebe přiřadí těsně k noze a za chůze na vás upře "žebravý" pohled, pak lze říci, že se skutečně podařilo vytvořit spojení jdu u nohy - dostanu pamlsek, a že "bič" nepoužíváte tak silně, aby se pes bál nabízet nové věci, které ještě pořádně neumí. Pokud to platí i o ostatních cvicích, pak je vše v pořádku a jste skutečnými mistry "cukru a biče" a nemáte zřejmý důvot měnit výcvikovou metodu!

Pro jaké psovody je metoda pozitivního upevňování vhodná?

No samozřejmě pro všechny. Ale povinně, ale skutečně povinně (!!!), by ji měli používat cholerici, začátečníci a lidé mající sklon k hrubosti. Při používání korekční metody je totiž velmi snadné - když se příliš nedaří - sklouzávat (postupně a nenápadně) ke stále větší hrubosti. Je to skutečná past, ze které není pro nezkušeného psovoda snadné uniknout.
Mantra korekční metody "Povel nevydávejte, pokud si nedokážete jeho provedení vynutit (rukou, vodítkem, kopanci...)", je velmi spolehlivým spouštěčem cholerických záchvatů. Vydáte povel - pes nereaguje, zatlačíte - nereaguje, zatlačíte víc - on se začne vzpínat na vodítku, no a dál to asi není třeba popisovat. Pro cholerika je taková situace skutečně obtížně řešitelná a nelze mu to snad ani mít za zlé - na vině je (pro cholerika) naprosto nevhodná výcviková metoda! Při pozitivním výcviku taková situace vůbec nemůže nastat, protože žádná, ale ani ta nejmenší hrubost v této metodě není. Na psa se při výcviku nešahá (a když tak velmi opatrně) a cvičí se (pokud možno!) zásadně bez vodítka. Když pes nechce cvičit, tak se prostě necvičí a když pes cvik nevykoná, tak se neděje vůbec, ale opravdu vůbec nic (a to je pro cholerika velká úleva!), zkusí se to znovu, třeba jinak anebo se cvičení na chvíli přeruší nebo ukončí. Nejhorším trestem pro psa je to, že propásne svoji šanci získat odměnu!

Proč s klikrem na hovíky?

Na to je jednoduchá odpověď. Při použití negativního upevňování je nejdůležitější prací psovoda "motivace" psa. Motivace musí být velmi silná, aby překryla negativní zážitky psa při výcviku. Dobře a snadno se motivují "míčkaři", ale to hovíci obvykle nejsou, takže motivace je obtížný problém. Při pozitivním upevňování nemá pes při výcviku žádné negativní zážitky a stačí mnohem slabší motivace, aby ho cvičení bavilo. Třeba pamlsky, tedy samotný nástroj pozitivního upevňování.

Je stará zkušenost, že člověk se nejlépe učí vlastními chybami. Není žádný důvod pochybovat o tom, že pro hovíky platí totéž. Pokud psa trénujeme pomocí korekcí nemá šanci udělat chybu. No a co se tedy může naučit???

Bohužel o tomto druhu výcviku je v češtině dosud jen velmi málo publikací, nezbývá než se obrátit na zkušeného výcvikáře nebo na zahraniční literaturu (zmíněná knížka Morgana Spectora je psána jednoduchou angličtinou a je velmi čtivá).

A kde je ten klikr?

O klikru samotném zatím nebyla příliš řeč. To proto, že není vlastně klíčový. Nebo je, jak se to vezme. Klikr slouží "jen" jako přesný zvukový signál pro psa "teď jsem zmáčkl správný knoflík", za chvíli vypadne bageta. Podobného efektu lze dosáhnout pomocí nějakého krátkého slova (oblíbené je "yes"), platí však, že klikr lze načasovat přesněji a jeho zvuk je pro psa mnohem lépe rozlišitelný než slovo.

Po zmáčknutí klikru začne pes okamžitě slintat a má plnou hlavu očekávané bagety, takže je jasné a přirozené, že klikr znamená ukončení cviku. Stará poučka, že pes musí setrvat ve cviku, dokud cvik není ukončen povelem, tedy platí i nadále, ale ukončovacím povelem je sám klikr. Jedinou vyjímkou z tohoto pravidla mohou být některé cviky na výdrž (leh a sed), u kterých je vhodné psa naučit, aby v klidu počkal na pamlsek a neměnil polohu. Ale už třeba při chůzi u nohy je lepší po každém perfektním a proto klikem odměněném úseku zastavit, nechat psa v klidu sníst pamlsek, a teprve pak s dalším povelem "K noze!" pokračovat v chůzi. Pokud klikáme a odměňuje za chůze, pes vždy na pár sekund vypadne z koncentrace, ztratí oční kontakt a začne vlát kdesi daleko od nohy, což může vést k nepříjemnému návyku.

Na YouTube je pár videí s naší Peggy, na kterých se snažíme pochopit výcvik s klikrem. Některá videa sice vypadají jako výcvikové lekce, ale to je způsobeno profesionální deformací autora - ve skutečnosti jsme v klikru naprostí začátečníci!

Obedience

K obedienci jsme se dostali úplnou náhodou: na úvodní hodinu obedience Šimony Drábkové jsem totiž šel s přesvědčením, že obedience pro mě opravdu není - nesnáším přesnost a preciznost! Na hodině se ale mělo mluvit o klikru a proto jsem tam šel, a pak - stále kvůli klikru - i na prvních pár lekcí. A už jsem byl chycen! Obedience není jen precizní poslušnost - je to hlavně veselá precizní poslušnost! Základem je vztah ke psu a kopa trpělivosti. A když jsem pak viděl i zkoušky v Kladně Rozdělově, bylo rozhodnuto: obedience je můj šálek čaje.

Zdá se, že všichni obediencáři přistupují ke psům úplně jinak, než je v kynologických klubech běžně k vidění, nesmírně vlídní (i na psovody) jsou i rozhodčí a výcvikáři. Je to pochopitelné - lidé, kteří neřvou na psy, neřvou ani na lidi. Na zkouškách i na kurzech panuje opravdu srdečná atmosféra! Obedience je nový sport a je proto plný nadšenců, doufejme, že  to chvíli vydrží!

Dostat se první zkoušku, byť jen základní úrovně, nám ovšem bude pěkně dlouho trvat! Požadovaná přesnost a rychlost je opravdu jen obtížně (pro hovawarta zvláště ) dosažitelná a tak je to běh na dlouhou trať! Některé cviky už jsme zkazili a tak je musíme cvičit znovu! Velkou výhodou obedience je, že povely nejsou dány zkušebním řádem, a tak, když se něco zkazí, je snazší začít znovu, s novým povelem.

Stopa

Těžké začátky

Pro stopařský výcvik se nám dlouho nedařilo najít zkušeného výcvikáře, tak jsme se museli spokojit se znalostmi načtenými z časopiseckých článků a na internetu (výborné jsou články Michaely Weidnerové a Jana Dubového v HafBO Magazínu!).
Metod pro výcvik stop je ovšem velká spousta a tak náš výcvik byl veden metodou pokus - omyl. Zjistili jsme třeba, že Peggy reaguje špatně na jakýkoliv pokus o "kočírování" (jak je popsáno v Abecedě výcviku Luďka Šilhavého) - a nejlépe po stopě chodí, když se jí dopřeje úplná volnost, když může přecházet pamlsky a dá se jí šance samostatně vyhledat ztracenou stopu. Stopovačku jsme tedy měli jen pro parádu a kvůli zajícům. Jen když se úplně ztratila, tak jsem rukou ukázal, kde je stopa s povelem "Hledej!". Minimum chválení a povzbuzování během "práce" na stopě, to ji jen roztyluje, chválení přijde až na konci! Nevím jestli je to tak dobře, snad jsme nenapáchali příliš mnoho chyb.

Stopu děláme od podzimu 2008, tedy vesměs za mizerného počasí, kvůli bahnu jsme vůbec netrénovali na doporučovaném trávníku, ale téměř výhradně v lese na listí a nedočkavě čekáme na jaro, abychom mohli vyrazit i na jiný terén. Trénink v lese má ale překvapivě mnoho výhod. V lese je snazší orientace a není problém si zapamatovat, kde se stopa lomí (na louce je to mnohem horší); dobře se tu nacvičují lomy - nenásilně pomocí přirozených překážek, třeba hustého křoví, kterým se prostě projít nedá; střídá se tu řada různých povrchů (listí, tráva, cesty...) a taky tu tolik nefouká vítr. No a jak stopujeme? Do nášlapu a pak do každé přibližně čtvrté až šesté stopy (v obtížných místech hustěji) dávám pamlsky, vždy něco hodně dobrého a voňavého, aby stálo zato vše vysbírat - třeba opečené kostičky chleba nebo kousky hovězího srdce či opečených kuřecích kůží... Nejlépe pod list, aby to nebylo vidět. Na konci stopy pak Peggy čeká miska s masem, vždy dobře schovaná aby ji nebylo z dálky vidět (třeba za kmenem stromu), protože jinak by Peggy šla od nášlapu k misce bez čmuchání! Na stopu a konečnou odměnu padne jedna krmná dávka a tak je nejlepší stopovat v době krmení - to má pes žaludeční šťávy pěkně připravené! Pamlsky ve stopě vedou k tomu, že Peggy jde velmi pečlivě, až pomalu - 100 m stopa nám trvá asi sedm minut - no pachatele na útěku bychom asi nedohonili, ale necvičíme policejního psa, že.

V zimě jsou dny krátké a tak jsme párkrát zkoušeli stopu i v noci, samozřejmě jen rovné stopy a ne v lese. Je to zajímavé dobrodružství, tedy alespoň pro psovoda, psovi je to totiž úplně jedno! Nášlap musí být u stromu nebo jiného význačného bodu, který lze najít i v noci a šlape se k orientačnímu bodu na obzoru stejně jako za světla - jen to tentokrát musí být nějaké světélko. Pokud možno ne chalupa, kde hospodář půjde za chvíli spát a zhasne. My používáme stožáry mobilních operátorů, těch je všude kolem dostatek a určitě jen tak nezhasnou!

Předměty zatím neděláme, na to je snad dost času a pokud se budeme učit aport předmětů v obedienci - a máme to v plánu - tak to půjde určitě využít i na stopu.

Semináře, aneb všechno  špatně

Na jaře 2009 se roztrhl pytel se stopařskými semináři, tak jsme se vydali hned na dva. Na seminář Zbyška Goreckého a na speciální stopařský seminář pro hovawarty pana doktora Srba. A zjistili jsme, že všechno co jsme dosud dělali je špatně, že dnes se na stopách hodnotí především přesnost a tak je třeba psa naučit, aby pročuchal opravdu každou šlápotu a na lomech nebloudil. Zpočátku to vypadalo, že se získané "zlozvyky" už nepodaří odstranit, ale šli jsme do toho naplno, Peggy víc jak měsíc dostávala granule jen v našlapaných čtvercích 1 m x 1 m, zhubla jeden a půl kila, a po 60-ti čtvercích to začalo vypadat slušně. Na snadném terénu Peggy pracuje velmi pečlivě, klidně a soustředěně a téměř není třeba ji brzdit. Kromě "čtverečků" chodíme opět už i na stopy a vedeme si deníček!

Předměty

Záchranářský výcvik

Zhruba od Pegušiných 2. narozenin jsme začali se záchranářským výcvikem. Zjistili jsme totiž, že nedaleko od našeho bydliště je výcvikový sutinový trenažér pražské Záchranné brigády kynologů a nedalo nám to a přišli jsme se podívat, když zde cvičila brigáda Libereckého kraje. No a propadli jsme tomu! U Peggy je vidět zájem o práci, jaký jsem u ní nikdy nezažil a mě zase fascinuje, co psi, kteří už něco umí, dovedou! K mému zájmu přispěl i skvělý seriál Ivety Soukupové v Psích sportech - ten jsem přečetl jedním dechem! Je to těžký sport, ale nádherný, navíc i se smysluplným praktickým využitím. Od 11.9. 2010 jsme čekatelé brikády ZBK Libereckého kraje a trénujeme a trénujeme! Při záchranářském tréninku se výborně hodí zkušenosti ze stopování: a to nejen  zkušenosti s pachem, ale hlavně trpělivost a schopnost samostatně soustředěně pracovat.  Konečně Peggy využuje svoji hlavní přednost, svůj zájem o lidi, má opravdu skvělou kontaktní povahu!