Hovawart - charakteristika plemene

Napsat stručnou charakteristiku jakéhokoliv plemene je skoro nemožný úkol. Platí totiž, že mezi jedinci jednoho plemene jsou často větší rozdíly (alespoň co se povahy týče), než mezi plemeny. Je to stejné jako u lidí (nebo snad znáte nějakého spořivého Skota či studeného Angličana?). Po tolika letech s hovawarty je navíc těžké být objektivní...

Stručná charakteristika

Hovawart je esteticky dokonalý, inteligentní, přiměřeně temperamentní (tedy ne hyperaktivní), velmi otužilý a fyzicky zdatný pes, s poměrně nízkým loveckým pudem, s dobře vyvinutým smečkovým a obraným pudem. Obvykle má velmi dobrý vztah i k cizím lidem (zejména dětem) i ke psům. Většina hovíků je ovšem zpočátku k cizím lidem nedůvěřivá, ale obvykle stačí pár minut na to, aby ledy roztály. Kočky a další rodinní mazlíčkové jsou před hovíkem v bezpečí.
Hodí se proto jako rodinný pes, k ochraně a ozdobě rodinného domku (tedy domku - vzhledem ke své majestátnosti si zaslouží spíše rodinné sídlo nebo zámeček ) a jako pes, který vás bude provázet při výletech do přírody a při sportovních aktivitách.

Výcvik a sport

Po stránce výcviku jsou havawarti prakticky univerzální. Je to služební plemeno vycvičitelné v klasickém kynologickém sportu i jako služební pes. V dnešní době připadá výcvikářům služebních psů obvykle jako málo ostrý, ale byly prý doby, kdy byl dokonce využíván  při ostraze hranic (v NDR). Možná, že ne pro svoji ostrost, ale pro svoji bystrost - hovíkovi neunikne nic co se šustne v širokém okolí! V kynologickém sportu ale nečekejte od hovawarta zázraky: protože má výrazně nižší lovecký pud než třeba pracovní německý nebo belgický ovčák či rottweiler nebo dobrman, hůře se cvičí na aport i na obranu a i při poslušnosti je poněkud laxnější. Nemá takový "drive" či "adrenalin"  a - jak říkají majitelé hovawartů - je poněkud přemýšlivý. A myslím, že to není eufemismus. Hovawart je ovšem nadprůměrný v pachových pracech. Např. v roce 2008 se hovinka Cindy von Philippsdorf umístila na mistrovství ČR stopařů na výborném 10. místě!
Kvůli svému vynikajícímu nosu a dobrému vztahu k lidem je často používán jako záchranářský pes. Podívejte se, kolik je hovawartů v Záchranně brigádě kynologů Praha!
Hovíci se ale naztratí ani v moderních psích sportech jako je agility nebo třeba dogtrekking (v roce 2008 se Clairmont z Brzáneckých vinohradů umístil na 6. místě mistrovství republiky v tomto vytrvalostním sportu pro šílence!).
Zkrátka - cokoliv s hovíky budete dělat, to budou dělat rádi - jen nesnáší nudu na gauči (tak teď nevím - proč většina fotek našich hovíků je na gauči??)

Povaha

Hovawart v sobě spojuje zdánlivě nespojitelné - lásku k lidem a schopnost bránit. Je to proto, že případná agrese je založena  na obranném pudu (a ne na pudu loveckém, kořistnickém, na přebytku adrenalinu jak je tomu často u jiných plemen) - hovík jde  do "akce" teprve, když jeho (nebo jeho smečku) někdo napadne, nebo když někdo naruší jeho teritorium. A ani pak většinou nejde až do krve, jen velmi důrazně " narušitele" varuje. Opravdu málokdo má dost odvahy jít proti štěkajícímu hovawartovi... Jediný, kdo měl odvahu jít na naši zahradu přes protesty naší Grace, byl náš otec/tchán: „No, Grejsinko, vždyť se přeci známe…“. Odnesl to prokousnutým lýtkem, no tedy po hovawartsku: jen pár kapek krve. Naše Grace ovšem také jednou způsobila ztvrdnutí malty v míchačce, když na našem domku od rána pracovali dva zedníci. S Grace si hráli a dělili se o svačinu, pak ale odešli na oběd a milá Grace je nepustila zpět. Nikdo z rodiny doma nebyl a tak jim malta ztvrdla! Můžete si myslet něco o stupidním komisním hlídači, ale já uvažuju stejně - to že jsem jednou někoho pustil na svoji zahradu, neznamená, že k nám může chodit kdy se mu zachce! Výcvikářům služebních psů se pouhé štěkání a občas pár kapek krve zdá málo - no, ale my přeci nechceme střežit muniční sklad, že. Chceme psa, který neublíží klukovi, co náhodou přelezl plot, ale přitom spolehlivě odradí zlodějíčky nebo chlapa, který by nás chtěl obtěžovat při procházce v temném parku. A to zvládne i naše druhá fena - Peggy - která je velký lidumil a nikomu by nikdy neublížila. Štěkat ale zatraceně umí - a to bohatě stačí !

Rozdíl mezi německým ovčákem a hovawartem je často vidět na cvičáku: zatímco německý ovčák jde "ostře" za peškem a přitom nevidí neslyší, hovík ani při výcviku nezapomíná na svou hlavní povinnost a nepřestává sledovat okolí a hlásit každý podezřelý pohyb. Při zkoušce jsou za to body dolů - no ale pro praktické použití je to mnohem vhodnější.

Láska k dětem je často zmiňována jako kladný rys hovíků. Když  ale 25kilový pubertální hovík vlítne láskyplně na cizí malé dítě, je na problém zaděláno. Naše Peggy to dělá s oblibou, vyrůstala se dvěma milými malými dětmi a je to vidět! Časem se to určitě zklidní!

Je ovšem nutné říci, že jsou i hovawarti, kteří jsou povahově problematičtější, útočí na cizí psy a vyjímečně i na lidi či děti. Může to být vadnou povahou, ale ještě spíše špatnou socializací a výchovou. Socializaci u hovawarta opravdu nelze podcenit!

Původ

Původ hovawarta je zahalen tajemstvím. Tedy trochu. Původně je to středověké německé plemeno, ze kterého se zachovaly jen rytiny a jméno. K čemu hovawart sloužil je zřejmé z jeho názvu (hof = dvůr, warten = pečovat, hlídat). Na počátku 20. století se pan Kurt F. König pustil do rekonstrukce tohoto plemene především s využitím typově shodných psů z horských údolí v Německu. Dbal především na chov podle vrozených schopností k hlídací a strážní službě; exteriér nebo schopnost výcviku hrály až druhotnou roli. Pes hlídal dvůr plný domácích zvířat, musel tedy mít i oslabený lovecký pud. Tento chovatelský cíl dal základ hovawartovi, jak ho známe dosud, a nezměnily na tom příliš ani pozdější snahy o zavedení povinných zkoušek z výkonu pro uchovnění plemenných zvířat ani výběr plemeníků podle exteriéru.